Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek Tak tedy něco o mé maličkosti. Jmenuji se Lucie a u koní jsem v podstatě vyrůstala.
Koně choval už můj praděda /který, byl sedlák a měl grunt, na kterém koně chybět nemohli/, koňáckou krev po pradědovi zdědila moje babička a následně i můj taťka. Takže, když taťka navrhl, že by chtěl koně. Babička nebyla proti a koupila mu polokrevnou klisnu Ivetu. No a pak následoval Titan /syn Ivety/, pak Evža a její dcera Elina. Když taťka nastoupil na vojnu, koně se během té doby museli prodat:( No a taťka nějakou dobu na své koníčky neměl čas. Našel si galánku /tedy moji mamku/ a pak následovala rodina a výstavba rodinného domu. Psal se rok 1988, já měla 2roky a tatínek došel s inzerátem: že jistý p.Hanák prodá klisničku poničku. No a protože tatínkovi koně chyběli, byl rozhodnutý si nějakého v nejbliší době pořídit. Času nazbyt zrovna nebylo, tak se spokojil s poníkem. Tedy přesněj řečeno s poničkou Norou.
Obrazekjá a Nora a její syn Lupínek
No a v tuto chvíli nastává ona osudná chvíle, kdy jsem se zbláznila do těch nejkrásnějších zvířat na světe - do koní. Nora byla velice klidná kobylka, celý den se volně pohybovala po dvoře a zahradě. Naši stavěli a já jako malý špunt chtěla být všude:). Jednoho dne přišla babička na dvůr a málem ji trefil šlak:) "Jak ju můžete nechat tak chodit, cokdyž ji Nora něco udělá!" Když se naši podívali, co babičce málem přivodilo infartk, museli se smát. Já opravdu malá, taktak jsem chodila, jsem obcházela Noru, no a protože,  jak jsem už řekla, chůzi jsem ještě moc neovládala, potřebovala jsem se něčeho přidržet a po ruce nebylo nic jiného než Nora -
tedy lépe řečeno Nořiny nohy /nejen přední, ale i zadní/ a ocas. Držela jsem se ocasu a Nora stála a jen se občas ohlédla, jestli tam ten špunt ještě pořád je:) No a tak jsem začala vyrůstat vedle Nory. Tatínek Noru nechával připouštět /pokud Nora nebyla březí, byla protivná jako vřed na ....../ No a tak se nějak stalo, že asi za 6let jsme měli 4poníky. V té době tatínkovi vrátili v restitucích bývalý teletník, do kterého se kromě hovězího dobytka /který jsme taky chovali/ stěhovali i naši poníčci. S teletníkem jsme získali i větší prostory /než které nabízel náš dvůr a zahrada/. No tatínek dostal nápad koupit si "velkého" koně. Prý aby měl taky on na čem si "svést zadek". Asi mu chybělo ježdění :( Tím koněm se stala polokrevná Tauna /,  po které jsme později pojmenovali naši stáj/ no a od té doby se můj život už totálně propletl s koňmi.
Obrazek
Tak to byla historie mých začátků s koníky. A jaká je současnost? Možná některé překvapím tím, co těď napíšu, ale i přesto co vše jsem s koníky zažila a jak dlouho s nimi žiji, tak nejezdím. Nemohu říct, že jsem na koni v životě neseděla, to né. Jako málá jsem jezdila s taťkovou asistencí na Noře. No a pak na hafligerce Vinny, ale po několika né zrovna zdařilých jízdách, kdy                          já a Nesinka
jsem skončila na zemi, jsem ježdění nechala a raději jsem se začala koníkům věňovat ze země.


Koníci, kteří se mi zapsali do srdíčka a o trochu víc než ostatní jsou: *Nora /pony/ *Vinny /hafl./ *Stázka /pony a arabhucul/ *Nesi /pony a arabhucul/. Teď už mi zůstala jen Vinny a Nesi. Nora a Stázka jsou prodané:( Velkou radost mi udělal taťka, když jsem od něho Nesi dostala. A tak jsem se v roce 2005 stala oficiální majitelkou malé zrzavé poničky :)